Povídka o lásce

18. května 2009 v 18:16 | purple |  příběhy
Stál tam. Cítila jsem jeho přítomnost na míle daleko, ale teď jsem věděla, že stojí za mnou. Čekala jsem ve frontě na oběd, po dalším náročném dni ve škole a už jsem ani nedoufala, že ho dnes uvidím. Slyšela jsem jeho hlas, jak vypráví kamarádům vtipy, tiše jsem se zasmála jednomu zvlášť vydařenému, ale netroufla jsem si se otočit. Jen jsem poslouchala jeho hlas a přemýšlela, co mám udělat, aby si mě všimnul. Mezitím jsem přišla na řadu, kuchařka se mě ptala dvakrát, jestli chci rýži nebo brambory. Jako by na tom záleželo. U konvice s čajem jsem vylila celý obsah svého hrnku na zem. Bože, co se dneska ještě stane. Nezamířila jsem na své obvyklé místo u okna, ale k nejzazšímu stolu, který v jídelně byl. Jak jsem tam seděla a přemýšlela, ani jsem si nevšimla, že si k vedlejšímu stolu sedl on. Také měl rýži. Každou chvíli se od jeho stolu ozval smích, asi zase vyprávěl humorné historky. Dojedla jsem a co nejnenápadněji jsem odnesla tác k okýnku. Alespoň, že to se mi povedlo bez nehody. Vracím se na odpoledku do školy. Procházím bíle natřenou chodbou, která působí neuvěřitelně stísněně, skoro jako v nemocnici.
Myslím, že nejsem nijak neoblíbená, kamarádů mám dost, ale to není vše. Víte, nevím, jestli to znáte, ale poslední dobou mívám pocit, že nejsem úplná. Jako by mi k životu chyběl druhý díl skládačky, druhá polovina sebe sama. Bylo to tak zoufalé, každý den jsem procházel touhle dlouhou chodbou a každou chvíli jsem ho zahlédla, jak vychází z učebny nebo si vyndává věci ze skříňky. Nikdy jsem ho však neoslovila. Možná jsem se bála, že se mi vysměje do obličeje, že další historka, kterou bude vyprávět kamarádům bude o mně. Počkám, až bude maturovat a poslední den, co bude ve škole se mu přiznám. Že se mi už tak dlouho líbí a co k němu cítím. Taková blbost, jakoby to k něčemu bylo, nevšímá si mě teď, proč by měl začít potom. Asi strávím celý svůj život představami o tom, jaké by to mohlo být. Jak to asi dělají ostatní holky? To prostě přijdou ke klukovi a pozvou ho ven? Netuším, ale zeptám se na to.
Jak jsem tak procházela chodbou, znovu zahloubaná do svých myšlenek, málem jsem vrazila do profesora matematiky. Jen se ušklíbl a šel dál. Jak ho nesnáším, o hodině mi vzal dopis, ve kterém jsem vyznávala své city svému princi. Samozřejmě, že jsem mu ho nechtěla dát, ale líbila se mi ta představa. Profesor si ho přečetl, pak se na mě podíval a učil dál. Od té doby se mi při každé příležitosti posmívá, vždycky se jen tak ušklíbne, ale i to mi stačí.
Vešla jsem do učebny. Bude historie a já jsem se zase neučila na zkoušení. Moje profesorka je stará vrásčitá baba, která na učení miluje jen to, že může rozsévat pětky. Hodina uběhla přesně podle mých předpokladů. Zkoušela tři studenty, mně se naštěstí vyhla.
Ihned po zvonění vycházím ze třídy a pádím do šatny pro bundu. Jako každý den pospíchám. Nemám ráda, když jedu domu a někdo ze spolužáků mě neustále baví. Raději se utápím ve svých myšlenkách na to, co by mohlo být. Co by vlastně mohlo být? Mohla bych ho oslovit, pozvat ho někam, říct si o telefon, vždyť na tom vlastně vůbec nic není. V mých myšlenkách už spolu chodíme přes rok, ale ve skutečnosti? Ve skutečnosti jsem ho jen několikrát pozdravila. Jak krásné jsou ty představy, nikdo mi nemůže mít za zlé, že bych je hned vyměnila za reálný život. Přála bych si bít víc odvážná. Když se Tereze, mé kamarádce, někdo líbí, prostě za ním jde a začne s ním flirtovat. Donutí ho, aby ji někam pozval nebo aby si řekl o její telefon. Vážně to nechápu.
Doma jsem jako vždy zakotvila u počítače a přemítala, co budu dělat. Jaké překvapení, budu o něm přemýšlet, možná mu složím báseň nebo budu s kamarádkou vymýšlet důmyslný balící plán, který ale nikdy neuskutečním.
Další dny ve škole byly na chlup stejné. Stejné zvonění, stejné učebny, stejní lidé a stejné lavice, Dokonce i on byl stále stejný. Stejně se usmíval, nosil stejný svetr a vyprávěl kamarádům stejně humorné historky. Můj život se snad odehrává v nějakých narýsovaných kolejích, ze kterých jako bych už snad nikdy neměla vybočit.
Nehodlám se s tím smířit. Začnu tím, že si zajdu ke kadeřníkovi. Moje dlouhé havraní vlasy jsem si nechala ostříhat úplně nakrátko. Kamarádky tvrdily, že je to hrozné, ale mě se to docela líbí, alespoň nemusím ráno hodinu trčet před zrcadlem a česat přeleželé vlasy.
Kráčela jsem opět tou stejně bílou chodbou a naproti mně šel on. Šel sám, žádná tlupa jeho přitroublých kamarádů. Sledovala jsem jeho oči, které jako by mě provrtávaly skrz naskrz. Podíval se ne mě, usmál se a pravil, že mi to sluší. Pane bože, podlomily se mi kolena a já jen pisklavým hlasem odpověděla, že děkuju. Moje srdce se bláznivou rychlostí pokoušelo dostat z mého hrudníku a snad by se mu to i povedlo, nebýt žeber. Cítila jsem, jak se mi krev žene do obličeje a jako bych zapomněla dýchat. Ještě na mě chvíli koukal, pak se usmál a šel dál. Jak já byla šťastná a zároveň na pokraji zhroucení. Jak jsem se to chovala, teď si o mě musí myslet, že jsem úplně pitomá a ani neumím pořádně mluvit. Tohle byl konec, ztrapnila jsem se a teď už o mně určitě vypráví svým kamarádům.
Domů jsem přišla až pozdě večer, zasedla jsem k počítači a sledovala černou obrazovku, na které povlávalo spouštěcí okno. Heslo, ptal se počítač nebo můj život? Naťukala jsem jeho jméno. Heslo bylo přijato. Vždy, když se mi zapíná počítač, mám pocit, že se zapíná i můj život. Icq, čekám. Tohle čekání mě vždycky ubíjí. Znělka troubící lodi mě vrátí zpátky do přítomnosti. Nová zpráva. Uživatel Tomtom si vás přidal do seznamu kontaktů.


//: click sem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama